Memories

Večer. Světlo jedný zvohejbaný lampičky a ve sluchátkách Sundays, co jedou na repeat už druhej den a furt jsou stejně skvělí. Nedopitej hrnek ovocnýho čaje, pokoj, co nikdy nebude její a přesto klid po těle. Všechno bude dobrý. Všechno je dobrý. Zní to divně, to věděla a přišla si jako psychotik. Jako někdo naprosto a totálně emočně labilní. Nevadí. Stačil jeden večer. Jedno objetí. Jedna pusa. Jedna esemeska před odletem. Že prej ať mu to promine. Prominula. Všechno. Seděla zas na tom ostrově za kanálem a všechno kvetlo jako blázen. Přes den pršelo. Nedivila se. Byla v klidu. Najednou věděla, že to dobře dopadne. Řekl jí to těma svejma očima, co se do nich zatim bála pořádně podívat a on asi taky. Proto je furt tolik klopil. Věděl, že jsou to vokna do jeho duše. Do toho tajnýho místa, kam nikdo nesmí. Ani on sám. Kam jednou pude s někym speciálnim. S někym, kdo bude poslouchat jako se poslouchá moře ve velký ulitě a bude mlčet. Pohladil jí po tváři a světlo z lampy jakoby jí dělalo svatozář. Loučení. Něco, co se nedá nikdy naučit. A ty vteřiny co rozdělujou čas mezi před a po jsou jako kapitoly v knížce. Vostrý žiletky, co řežou mezi prstama. Bude počítat dny. A před spaním vymejšlet, jak to bude, až se zase potkaji. Tak jako předtim. Ono se to totiž pak zase všechno stane. Tak jako předtim.