To je tak krásný bejt spolu!
A dívat se na tebe… jak pracuješ. Jak ti záda kreslej jeden velikej troúhelník do prostoru… a nic nevěděj. Že se dívám. Že se usmívám. Šťastně a přiblble.
A chtít tě vobejmout. Potichu a potají do všech těch kulatejch křupnutí mrkve co jí krájíš na večeři. Chytit tě za ruku, když spolu chodíme po Manly a máme jenom tričko, protože i když je zima, tak svítí sluníčko a hřeje nás na kůži, jako když mě v noci přikryješ rukama.
Milá mami, tati, dědo a babi,
dojeli jsme dobře tu vaří! Pošlete balíček! Karolína
Takhle vždycky psali kluci domů z tábora, kam jsem jezdila jako dítě, aby tak šetřili slova a taky propisky na piškvorky. A mně tak nějak došlo, že už jsme tady skoro 14 dní a já jsem eště pořád nic nenapsala! Takže se stydim a tímto oficiálně začínám další část svýho cestovního deníku. Tentokrát z krajů, kde si lidi myslej, že je všechno normální, ale ve skutečnosti je to úplně obráceně a vzhůru nohama; z Austrálie. Celý příspěvek
Zvláštní, jak si člověk myslí, že už něco zná… že ví, jak věci vypadaj, voněj, jaký jsou na omak… A pak se jednou zastaví… v tramvaji, v posteli, cestou do práce… ani o tom neví a všechno je jinak.
Stejská se mi. A bejvala bych si myslela, že se mi opravdu stejskalo už tisíckrát. A ono ne. Bejvala bych si myslela, že jsem zvyklá. A nejsem.
Srdce totiž neni sval, tak jak o tom píšou v učebnicích. Srdce neunavíte… srdce si nikdy nezvykne. A můžou vám dokolečka řikat, že už to uteče, že už jenom pár dní a nikomu to nevysvětlíte… Že někdy je ten pocit, ta dálka mezi dvěma lidma tak hrozně moc opravdová, až se vám z toho podlomí kolena. A že je jedno, jak dlouho ještě, protože TEĎ je to nesnesitelný.
…
A tak chodim Prahou, na Petříně už pomalu odkvejtaj stromy a na konci dne ještě pořád nikdo nestrká klíče do zámku.
How I know you’re The One:
Podzim. A přišel tak náhle a bez vokolků jako stáří, co unavuje svaly. Je ho cejtit pod kůží a v kostech… tak jako některý lidi, co vám zkřížej cestu… jen tak, náhodou a najednou je to už na celej život. Sednou si do vás… udělaj tam důlek jako do mokrý hlíny a hřejou vás zevnitř.
I když už tu nejsou. I když odejdou… Celý příspěvek
Šly jsme polem a loukama a lesem a pak i podél přehrady a jak to bylo všechno krásný, tak jsem přemejšlela. O tom, jak se mám dobře a jak moc je důležitý mít kolem sebe správný lidi. Terka je skvělá. Zpod černejch vlasů jí jiskřej ty její zelený oči a ať už se mluví nebo mlčí, tak je to furt stejně fajn. A to jde jenom s málo lidma… jen tak mlčet. Pozorovat, prodejchávat život a prostě bejt… bejt svobodnej. Celý příspěvek
Tak jsem chtěla napsat elaborát o tom, jak jsem byla vyčerpaná a unavená a jak už díky výletu do Brna nejsem a chtěla jsem, aby to mělo náležitej začátek a konec jako správnej literární příspěvek a po hodině jsem to všechno smazala, protože proč to celý komplikovat, když chci vlastně říct jenom jednu jedinou věc.
Děkuju.
Lidi jsou úžasný bytosti.
Jsou hodný a krásný a maj obrovský srdce a i když to vim tak nějak pořád a vodjakživa, tak to někdy zapomenu a o to víc mě to pak zase zasáhne. Ty jejich tváře a všechny ty příběhy, co jsou v nich vypsaný. Ty jejich pohyby a slova, způsob jakym přemejšlej a věci, který dělaj… Dredaři, holky v batice a kravaťáci v tričkách Mám tě rád, co jedi tofu a mluvěj o energii srdce. O tom, jak musíme spolupracovat, ne soutěžit. Jak musíme tvořit a ne konzumovat. Jak máme žít a ne přežívat. O tom, jak nic neni nemožný a jak když si něco přejete a v něco věříte, tak se celej vesmír spojí…
Byla jsem doma. Hípíci 21. století. Chci bejt jedna z nich. Jsem jedna z nich. Dík.
Večer. Světlo jedný zvohejbaný lampičky a ve sluchátkách Sundays, co jedou na repeat už druhej den a furt jsou stejně skvělí. Nedopitej hrnek ovocnýho čaje, pokoj, co nikdy nebude její a přesto klid po těle. Všechno bude dobrý. Všechno je dobrý. Zní to divně, to věděla a přišla si jako psychotik. Jako někdo naprosto a totálně emočně labilní. Nevadí. Stačil jeden večer. Jedno objetí. Jedna pusa. Jedna esemeska před odletem. Že prej ať mu to promine. Prominula. Všechno. Seděla zas na tom ostrově za kanálem a všechno kvetlo jako blázen. Přes den pršelo. Nedivila se. Byla v klidu. Najednou věděla, že to dobře dopadne. Řekl jí to těma svejma očima, co se do nich zatim bála pořádně podívat a on asi taky. Proto je furt tolik klopil. Věděl, že jsou to vokna do jeho duše. Do toho tajnýho místa, kam nikdo nesmí. Ani on sám. Kam jednou pude s někym speciálnim. S někym, kdo bude poslouchat jako se poslouchá moře ve velký ulitě a bude mlčet. Pohladil jí po tváři a světlo z lampy jakoby jí dělalo svatozář. Loučení. Něco, co se nedá nikdy naučit. A ty vteřiny co rozdělujou čas mezi před a po jsou jako kapitoly v knížce. Vostrý žiletky, co řežou mezi prstama. Bude počítat dny. A před spaním vymejšlet, jak to bude, až se zase potkaji. Tak jako předtim. Ono se to totiž pak zase všechno stane. Tak jako předtim.
27.6. – 5.7. 2010
Tak zrovna sedim v posteli, co jsem v ní kdysi den co den spávala. Phyllis jí nechala přesně takovou jako tehdy – růžový květovaný povlečení, velký puntíkatý polštáře…nádhera. V noci jsem se do ní zabořila a spolu s peřinama mě pohltila i těžká nostalgie. Vzpoměla jsem si, jak jsem do toho polštáře občas brečela, že mě to tu sralo a stejskalo se mi a teď jsem se tomu tiše usmívala a nechávala se sladce unášet spánkem. Zdála se mi spousta věcí a je to prostě báječný. Phyllisin novej dům je obří! Má ohromnej vobejvák, úžasnou kuchyň, zahrádku vzadu a takovou tu typickou přední verandu, kde si ráno dáte kafe a sledujete sousedy, co zrovna dělaj. Celý tohle sousedství vypadá přesně jako to ze Zoufalejch manželek – modrý, žlutý nebo bílý domečky jako z krabičky, všude spousta kytek a sousedi, co projížděj kolem ve svejch hybridních autech, mávaj si…a pravděpodobně si u toho myslej něco o prdeli. Phyllis přemýšlí o tom, že by si znova vzala výměnnýho studenta, protože tu s ní teď bude bydlet Brian, takže by na to měli víc času. Myslim, že na toho studenta budu asi trochu žárlit. Celý příspěvek
Tak jsem se do toho překládání nějak hrozně zakousla. Už se mi vo tom dokonce i v noci zdá…A když tak pozoruju lidi kolem sebe, jak se lopotěj a trápěj, tak bych si hrozně přála, aby tyhle videa od krásný Teal Scott viděl každej na týhle zemi…
Karolínin šuplík 